První písemná zmínka o rodu Thunů pochází z roku 1145, v 15. století se rozdělili do několika větví. Základy thunovského majetku v Čechách položil Kryštof Šimon Thun (1582 – 1635) z větve castel–brughierské. Za třicetileté války úspěšně bojoval ve službách císaře a jako odměnu obdržel hraběcí titul a panství Hohenstein, které přijal do rodového jména. Po Bílé Hoře skupoval uvolněná panství (např. Děčín, Choltice, Letovice, Klášterec nad Ohří), dále rod v Čechách vlastnil například Peruc, Liblice či Benešov nad Ploučnicí. Thun-Hohensteinové byli úspěšní vojáci i církevní hodnostáři, zapojili se také do českého národního hnutí. Počátkem 18. století se v Čechách rozdělili do 4 větví: klášterecké, děčínské, choltické a poběžovicko–benátské. V roce 1911 byl František de Paula Thun-Hohenstein povýšen do knížecího stavu, jeho bratr Jaroslav byl po sarajevském atentátu poručníkem sirotků Františka Ferdinanda d‘Este. Dnes žijí Thunové převážně v Německu.